MUDr. Danka Mošnová

Jsem dětská lékařka a spoluzakladatelka pediatrického centra Malé divy. Každý den poslouchám obavy rodičů, hledám řešení a nesu odpovědnost za něco, na čem někomu opravdu záleží. Možná právě medicína mě naučila dívat se na svět trochu víc dopředu. Jako pediatr provázím děti od prvních dnů života až do dospívání a každý den vidím, jak moc záleží na rozhodnutích, která uděláme včas. Protože to nejdůležitější často není to, co je vidět dnes. Ale to, co z našich dnešních rozhodnutí jednou vyroste.

Když něco chybí, snažím se hledat řešení

Medicínu jsem vystudovala na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy a několik let pracovala na Klinice dětské hematologie a onkologie Fakultní nemocnice Motol. Právě tam jsem se naučila pokoře a také rozlišovat mezi tím, co je opravdu důležité, a tím, co jen odvádí pozornost. Veřejnému dění jsem se věnovala už během studií. Působila jsem v Akademickém senátu 2. LF Univerzity Karlovy, vedla jeho studentskou část a byla místopředsedkyní senátu. Později jsem působila také v Akademickém senátu Univerzity Karlovy. Byla to moje první velká zkušenost s tím, jak fungují instituce, jak se hledá shoda mezi lidmi s různými názory a také jak dlouhá někdy může být cesta od dobrého nápadu k jeho uskutečnění.

Když jsem později viděla, jak obtížně dostupná je v Poděbradech a okolí pediatrická péče, nejdřív jsem hledala cestu, jak posílit systém, který už existoval. Nešlo mi o vlastní ordinaci. Chtěla jsem, aby děti v Poděbradech měly svého lékaře. Když se žádná cesta nenašla, vytvořily jsme s kolegyní řešení vlastní. Tak vznikly Malé divy, pediatrické centrum, které dnes pečuje o více než dva tisíce dětí z Poděbrad a okolí. Mnoho věcí, které dnes v Malých divech působí samozřejmě, začínalo jako nápad, odvaha a spousta práce.

Čím jsem starší, tím víc věřím jednotlivcům

Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji jednu věc: svět nakonec mění jednotliví lidé. Lidé, kteří se rozhodnou, že jim něco stojí za čas, energii a někdy i značný kus vlastního pohodlí. Poslední roky proto schválně sleduji projekty a lidi, kteří místo stěžování něco skutečně budují. Obrovskou inspirací je pro mě například to, co vzniká kolem Nadace rodiny Vlčkových, nebo práce lidí kolem Vlaštovky, která přináší herní práci a podporu dětem se závažným onemocněním a jejich rodinám.

Při poslouchání rozhovorů s lidmi, kteří podobné projekty vytvářejí, mě často napadá, že bych každého druhého z nich klidně viděla v čele nějaké veřejné instituce. Ne proto, že mají připravená velká slova. Ale protože něco vzali do vlastních rukou a dokázali to změnit.

Proč tedy kandiduji?

Někdo mi řekl, že pokud mojí motivací pro vstup do politiky nejsou moc a peníze, dlouho to nevydržím. Možná jsem nezdolný optimista, ale já tomu prostě nevěřím. Věřím, že existují i silnější motivace. Odpovědnost. Smysl. Vztah k místu, kde žijeme. A obyčejná potřeba nenechat věci být jen proto, že je jednodušší říct, že něco nejde.

Nečekám, že se všechno podaří. Z medicíny ostatně dobře vím, že ne všechno dokážeme ovlivnit. Ale také vím, že to není důvod přestat se snažit.

Stejný přístup, se kterým jsme budovaly Malé divy, bych chtěla přinést i do práce pro Poděbrady: hledat řešení, myslet dlouhodobě, spojovat schopné lidi a nebát se převzít odpovědnost.

• SEN v dialogu na téma zdravotnictví